Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Počítadlo

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 565
TÝDEN: 2339
CELKEM: 436454

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Podrobná historie města Plesná

OBSAH:
 

 

 

 

 

Plesná v přehledu od počátku dějin

Z bývalé německé kroniky bylo možno zjistit, že v letech 490 po Kristu sídlili v těchto krajích Slované. Jejich kmeny nepronikly pohraničním horstvem, ale usídlily se tu v nížinách. Severní hranici jejich sídlišť tvořil Hrzín a Nebanice, kde teče potok Znata, protékající dále Plesnou a nesoucí nyní jméno města Plesné.
Plesná se objevuje písemně připomínaná již v roce 1185 jako ves waldsasského kláštera. Stala se korunním lénem, které nejdříve patřilo držitelům Vildštejna, dnešní Skalné. Léno jako statek nebo země bývalo udělováno lenním pánem leníkovi, který mohl lenních statků plně užívat, zato však musel lennímu pánovi (v případě korunního léna tedy samotnému králi) poskytovat služby a být mu nápomocen tak zvanou radou a pomocí. V českých zemích se lenní zřízení uplatňovalo ve vyhraněné podobě od 12. do 13. století právě na Chebsku, kromě toho na Loketsku a Trutnovsku.
Podle historických dokladů měla Plesná několik názvů - nebylo to přejmenování, ale šlo jen o různý pravopis, případně o různou výslovnost jednoho a téhož názvu. Tak v letech 1185 - 1224 to byla Vlizen, v letech 1224 - 1458 zase Flizen, po roce 1458, ale i dříve, byl název osady Blizen, při pozdější německé kolonizaci pak Fleissen, dnešní Plesná. Dle historie je jméno Vlizen - Flizen - Fleissen odvozeno původně od slovanského Blizen, tedy "blízko".
Roku 1150 daroval papež Lucius III. Plesnou (ještě jako Vlizen) do vlastnictví kláštera ve Waldsassenu. Celá oblast Plesné a ještě daleko více tak zvaný Lubský újezd byl majetkem tohoto kláštera od roku 1158 až do roku 1348. Klášter ale nedržel ves jako jediný majitel. Současně s ním patřila její část neznámé velikosti ministeriálnímu rodu, jehož členové se nazývali "z Plesné". Prvním správcem - fogtem (česky fojtem) - byl Erchenbrecht. Měl dva syny - Ruperta a Friedricha, kteří tehdy od kláštera ve Waldsassenu obdrželi dvůr v Rupertsgrünu. Erchenbrechtovi byla Plesná roku 1199 propůjčena a stala se panstvím již s názvem Fleissen. Oba synové nejspíše zemřeli bez potomků, jejich rod ještě během 13. století vymřel.
Erchenbrechtovi vlastnili také hrad, který se nacházel v lese nedaleko od železniční stanice Plesná-Šneky. Místo bývá v literatuře zaměňováno za hrad Neuhaus, zničený v roce 1412. Tento však ležel mimo hranice Chebska, blízko německého Hohenbergu. "Plesenský" hrad byl za Neuhaus označen poprvé v mapě Josefského vojenského mapování, které proběhlo v letech 1764 - 1767. Hrad stával na výběžku ve svahu Bukového vrchu, ze severovýchodu jej obtékal bezejmenný potok. Na jihozápadě je dodnes dochovaný valový útvar, který nese na svém temeni původně cestu. Odsud byl zřejmě hrad přístupný. Jádro hradu bylo opevněno po okraji hradiště, po němž zbyl jen příkop a nízký val. Původně zde však stávala kamenná hradební zeď, jejíž zbytky jsou ve valu dochovány. Hlavní část hradu stávala zřejmě v jeho vyvýšené části na severu, zbytky jiného objektu se rýsují v jižním cípu staveniště. Začátkem 16. století byl v držení loupežníků Grünů z Chebu, a proto byl chebským vojskem roku 1519 dobyt a rozbořen. Trosky se dochovaly až do roku 1863, kdy byly při výstavbě trati zcela odstraněny. Panstvím mnichů pak zaniká v Plesné šlechtické sídlo; teprve pozdějším pokolením se je podařilo obnovit.
Roku 1348 se stala celá plesenská oblast v rámci Lubského újezdu majetkem rytíře Rüdigera ze Sparnecku, když byl klášter ve Waldsassenu se svými panstvími (Plesnou) v nouzi prodán. Rytíř Rüdiger se v roce 1349 poddal králi Karlu IV., nabídl mu celé toto chebské území a ten je připojil natrvalo jako léno k zemím Koruny České.
Za husitských válek 1419 - 1437 docházelo k útokům husitských vojsk i na Plesnou. Roku 1429 byl při nich vypálen hrad, kostel i celé městečko. Husité v Plesné viděli nesmiřitelného nepřítele a své útoky pojímali jako odvetu za řádění křižáckých vojsk v Čechách.
V patnáctém století náležela pánům Šlikům. V roce 1545 prodal Šlik Plesnou za 2200 zlatých Viršperkům a ti ji rozdělili jako léno na tři díly a připojili ji k Vildštejnu a ke Starému Rybníku. Toto spojení zůstalo trvalé až do konce feudalismu.
V roce 1843 měla celá ves 160 domů a téměř 1500 obyvatel. To se podstatně nezměnilo ani do roku 1900, kdy byla Plesná povýšena na město.

 

 

 

 

Náboženství

Slované s sebou v letech 490 přinesli pohanské náboženství s uctíváním řady bohů a bůžků. Na toto náboženství a utváření náboženských poměrů měla velký vliv sousední Franská říše, kde toto pohanství převládalo.
Náboženství křesťanské proniklo na Chebsko zásluhou panovníka Karla Velikého a k jeho prosazování napomáhalo biskupství řezenské, které bylo založeno roku 739. Není vyloučeno, že první kroky křesťanství a jeho učení pronikly na Chebsko již v roce 738, neboť dle záznamu ve starých kronikách se měli pohané shromažďovat tajně v lesích k uctívání svých bohů. Různé vykopávky, odkrytá pohřebiště, obětiště toto slovanské osídlení Chebska ostatně dokazují.
Vývojová cesta náboženství v pohanských zemích trvala dlouho. Křesťanské náboženství pohanské bohy zavrhovalo, na jejich místo stavělo Boha pouze jednoho s ostatními svatými. První písemný doklad o křesťanství na českém území je ve fuldských análech, kdy roku 845 bylo pokřtěno 14 českých lechů.
Když se roku 1133 stal Děpolt II. zakladatelem cisterciánu ve Waldsassenu, přišli na Chebsko jeho náboroví služebníci (ministeriálové) a mniši z kláštera v Reichenbachu (dnes SRN). Po založení waldsassenského kláštera si pozvali k osídlení zemědělce, a to z Bavorska, a tím vlastně začala vnitřní německá kolonizace starého chebského území.
Po stránce církevní zůstala tato oblast pod správou Řezna až do roku 1787; teprve dekretem Františka Josefa II. z roku 1787 bylo Chebsko připojeno k arcibiskupství pražskému a o dvacet let později, tedy roku 1807, pak František Josef II. zakázal veškeré styky s řezenskou konzistoří. Z historických dat je známo, že roku 1400 stál v Plesné nouzový katolický kostel, který byl zasvěcen svatému Jiří.
V roce 1405 už byla Plesná dvojího vyznání: protestantského a katolického - protestanté patřili pastorátem pod Bad Brambach.
Z dalších historických dat se dozvídáme, že v roce 1564 byly postaveny tři kamenné smírčí kříže proti bývalému evangelickému hřbitovu. Vysvětlují se různě: tažení Švédů, husitů apod. Na památku výročí reformace byly dodatečně opatřeny nápisem. První kříž má odlomené rameno a nápis REF IN, hrany druhého kříže jsou obroušeny erozí. Je do něj vytesán nápis FLEISSEN a obrys latinského kříže. Trojici doplňuje žulový kříž s odlomenou hlavou a letopočtem 1564. Text dostává smysl, čteme-li ho v pořadí REF IN FLEISSEN 1564. V roce 1749 vedla Plesná s Chebem spor o právo hrdelní a právo vyššího soudnictví. Plesná měla dokonce vlastní šibeniční vrch (pravděpodobně kopec nad dnešní Zahradní ulicí).
V roce 1782 bylo plesenským evangelíkům dvorním dekretem dovoleno přijmout vlastního faráře, když už mnohem dříve, roku 1550, se plesenským dostalo práva školy evangelické. První evangelická škola však zde byla založena až v roce 1821 v domě čp. 59.
20. dubna roku 1834 byla Plesná oddělena od evangelické farnosti v Bad Brambachu a byl zde zřízen samostatný pastorát. Stejného roku byla v dnešní Nové čtvrti postavena dřevěná evangelická modlitebna, kostel s dřevěnou věží (dnes Nová čtvrť, v zahradě pana Boučka) a o rok později dřevěná evangelická fara (čp. 168).
Touha po lidských právech, spravedlnosti a sociálním řádu a vděčnost za ukončení bídy a hladu podnítila plesenské ke stavbě prvního zděného evangelického kostela namísto dřevěného. V roce 1847 byl položen základní kámen a za dva roky byl kostel vysvěcen. Jde o pseudorenesanční stavbou s věží, která má barokní oltář s obrazy Krista na hoře Olivetské a Poslední večeře. Byl prvním evangelickým kostelem v chebském okrese, měl svůj vlastní farní sbor. Přes cestu naproti kostelu stával evangelický hřbitov, který byl roku 1969 zlikvidován. V Chebu byl farní sbor ustaven později, asi kolem roku 1859.
Katolický kostel byl postaven až v roce 1849 a byl zasvěcen Neposkvrněnému početí Panny Marie. Je to v jádru barokní, empírově přestavěná, jednolodní stavba s polygonálním presbytářem a hranolovou věží. Poblíž stojí obdélná patrová fara z roku 1835.
Přestože Šneky a Lomnička patří k Plesné až od 20. století, připomeňme si kapličku ve Šnekách z roku 1763, kterou nechali postavit rodiny Zähova a Rothova, a kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Lomničce. Je to novorománská stavba s věží založená v roce 1833. Před ní vyčnívá kamenný smírčí kříž z roku 1490 připomínající dnes již neznámou tragickou událost. Za zmínku stojí též lomničský panský zámek, původně barokní dvůr z let 1720-25 postavený pány Mulcovými z Valdova. Tvořila jej prostá téměř čtvercová stavba, zřejmě patrová, stojící v těsném sousedství dalšího objektu. Po roce 1842 byla zámecká budova zvětšena. Kolem zámku protékal potok, jižně od něho stával mlýn. Ze dvora byly v padesátých letech tohoto století zřízeny stáje pro dobytek. Roku 1968 byla hlavní zámecká budova bez provedení průzkumu zdemolována.

 

 

 

Udělení městského znaku

Plesná byla císařským rozhodnutím ze dne 12. září 1900 povýšena na městys. Císař František Josef I. o tom vydal 26. listopadu 1902 privilegium, jímž dal Plesné také městský znak - erb. Znak je svisle a vodorovně rozdělen na 4 pole. V levém horním a pravém dolním jsou barvy červené, zbývající dvě pole jsou barvy zlaté. V levém dolním poli (zlatém) je letopočet 1900. Uprostřed je ozubené kolo, značící rozvinutý průmysl. Pod kolem je kotva, symbolizující vývoz zboží do zámoří. Ve středu je včelka, značící pracovitý lid města Plesné. Městský znak ale prošel několika změnami. Původně měl odlišný tvar a letopočet 1900 připomínal povýšení obce Fleissen na město, s čímž souviselo písmeno F v pravém horním rohu znaku. Po válce bylo písmeno F změněno na P, což zase nemělo souvislost s letopočtem. Proto bylo městu doporučeno vypustit písmeno P i s letopočtem. Došlo k odstranění písmene, letopočet 1900 však zůstal.

 

 

 

Rozvoj průmyslu a železnice

V roce 1850 mělo město již 1462 obyvatel! Z tohoto roku se také v kronikách objevují první zmínky o průmyslových podnicích: pile na řezání šindelů, továrničce na výrobu papíru, koželužně, textilce.
V roce 1861 byl u firmy Päsold postaven první okrouhlý francouzská stávek. Tato firma později zakoupila také závod v Libockém dole (dnes Unitex).
Nový život v Plesné začíná povolením stavby železniční tratě saské dráhy, vedoucí až do Chebu. 15. července 1904 bylo v Plesné otevřeno nádraží se dvěma nástupišti - do Chebu a do německého města Plauen. Trať Tršnice - Luby byla postavena i se stanicí Plesná, Velký Luh již o 4 roky dříve (Koňská dráha spojovala Cheb - Vojtanov - Plesnou a Bad Brambach již od roku 1865).
V roce 1907 byla provedena částečná kanalizace města a o rok později vypracována projektová dokumentace pro stavbu městského vodovodu. Roku 1916 byla pro stavbu vodovodu vypracována druhá projektová dokumentace. Tou dobou také začal rozvoj průmyslového života. Byly zakládány továrny na výrobu textilního a stávkového zboží, kůže a její zpracování. S počtem obyvatel rostla známost města Plesné nejen u nás, ale i na celém světě, o čemž svědčí vývozní tabulky zdejších továren. Plesná byla také kolébkou výroby hudebních nástrojů, zejména houslí, mandolín a kytar; tato výroba ji svého času proslavila i v zámoří. Tento rozmach se odrážel i ve všedním životě, bydlení a celkové situaci obce. Obecní majetek vzrůstal, zvláště pak soukromí továrníků vynikalo bohatstvím a přepychem. Byly zde vybudovány 24 továrny, 2 kostely a 2 školy.
Mezi největší průmyslníky chebského okresu patřili John Lehman a synové s továrnami na textilní a stávkové zboží; koželužna Johanna Adama Geipela, k níž patřil ještě mlýn a pila, byla jednou z největších a nejmodernějších ve střední Evropě. Dalšími ze dvou desítek plesenských továrníků, produkujících stávkové zboží, byli August Reichel, Adolf Päsold a syn, jiný Päsold byl vlastníkem továrny na hračky a jiný majitelem textilky a přádelny.
Ani první světová válka nezabránila přes všechny oběti dalšímu rozmachu, a tak po jejím zakončení vyrůstaly další soukromé výrobny a továrny textilií. Kromě 24 továren měla Plesná v roce 1928 více jak 100 drobných živnostníků, řemeslníků a koncesionářů. Český živel tu však nebyl příliš početný. Byly to většinou složky finanční stráže a četnické stanice a velmi málo dělníků. Tato česká menšina dala také vznik české škole v roce 1926.

 

 

 

Založení české školy

S počátky českého menšinového školství a vzdělávání v českém jazyce se můžeme seznámit ve vzácné kronice první české školy v Plesné, která je opatrována na základní škole - počíná rokem 1926 a podařilo se ji uchránit i v době války.
"Myšlenka k založení české školy v Plesné vznikla na počátku roku 1926. V březnu tohoto roku vyzývá inspektor menšinových škol národních v Karlových Varech pan Bayer naddozorce finanční stráže pana Kitzbergera v Plesné, aby zjistil děti, jež by navštěvovaly českou školu. Podána pak žádost o zřízení, ale ještě před jejím vyřízením byla škola otevřena za pomoci inspektorátu menšinových škol v Plzni, okrsku Národní jednoty severočeské, a to 6. září 1926. 
Vyučováním a správou byl pověřen zkoušený kandidát učitelství František Kalhous. Ustanoven byl zatímním učitelem a správcem výnosem m. š. a n. o. s platností od 7. září. Ženským ručním pracem vyučovala od 1. února 1927 paní Olga Kernerová-Nováková z Házlova, katolickému náboženství slečna Hilda Schwalbová z Plesné.
Při zápise přihlásilo se do české školy čtrnáct dětí. Zčásti Češi, málem už zaniklí v německém moři, zčásti úplní Němci. Škola byla umístěna ve státní budově celního úřadu v Plesné čp. 314. Nejnutnější nábytek byl půjčen z české školy v Chebu a z kanceláře celního úřadu.
Tak se vyučovalo za stálé nejistoty, bude-li škola povolena. Tento nejistý stav byl konečně ukončen: výnosem ministerstva školství národní osvěty č. 84.688/26-I. byla v Plesné zřízena státní obecná škola. Stalo se tak 13. listopadu 1926. Dozor nad školou byl svěřen inspektoru menšinových škol národních v Karlových Varech. V budově celního úřadu zůstala škola do konce února 1927. Výnosem m. š. a n. o. byl nařízen nucený nájem učebny v budově německé školy ve Šnekách a okresní politická správa v Chebu byla pověřena, aby toto nařízení vykonala. Stalo se tak 1. března 1927 přes odpor místní školní rady a obecní rady ve Šnekách. S učebnou připadla škole i část školní zahrady.
Během roku bylo konáno na škole několik oslav. 28. října bylo oslaveno obnovení českého státu za přítomnosti žactva a rodičů. 23. prosince byla uspořádána péčí odboru Národní jednoty severočeské pro Wildštejn a okolí vánoční nadílka. Děti byly poděleny obuví a šatstvem. Mocný ohlas vzbudilo i na naší škole opětné zvolení T. G. Masaryka presidentem republiky. Bylo to 27. května 1927. Při volbě obdržel 264 hlasy, t. j. o několik hlasů více než nutné tři pětiny. Těmito oslavami přispěla česká škola nemálo k národnímu uvědomění žactva a celé menšiny."

Zápis za školní rok 1926 - 27 končí trochu trpkými slovy:
"28. června 1927 byl ukončen první rok školy v Plesné, rok plný bojů a těžké práce, jaký prožije každá menšinová škola v prostředí tak nepřátelském, jako je v Plesné."

 

 

 

Léta válečná

Chaotický rok 1938 nezanechal Plesnou v klidu. Obvyklé a známé boje Freikorpsu dosáhly v Plesné svého vyvrcholení: když v Plesné došlo k třenicím nejdříve známou aférou v blízkém Habersbirku (Habartově), daly tyto povel k nástupu Hitlera proti republice. Rychlé utvoření uniformované stráže SOS, stráže obrany státu, ujímají se iniciativy v obraně až do svého ústupu dne 19. září.
České rodiny překotně, mnohdy zachraňujíce jen holé životy, prchaly do vnitrozemí, mnozí byli zajati a odvlečeni do vězení v Brambachu.
Továrny, jež se dříve staraly jen o odvětví textilního průmyslu, se přeorientovaly a sloužily plně válečným účelům: vyráběly přístroje zaměřovací, výstroje pro letce, pro armádu pracovaly koželužny. Továrna Siemens Halske konstruovala přijímačky a vysílačky.
30. dubna 1945 zahřměly nad Plesnou první výstřely na hranicích stojící americké armády. Dva dny trval boj s urputnou posádkou SS z důstojnické školy z Karlových Varů. Vystříleno bylo asi 3000 granátů, město bylo silně poškozeno, mnoho domů vyhořelo, 2 továrny byly rozbořeny, téměř z poloviny byla zdemolována koželužna. Ještě v posledním okamžiku vyhodila německá posádka do povětří muniční vlak.

 

 

 

Plesná po 2. světové válce

Ještě v roce 1946 byly jednotlivé závody a podniky roztříděny do skupin A, B, C a D. Nejmenší provozovny, hlavně domáckého charakteru, zařazené do "D", byly ihned uzavřeny. "Céčka" pracovala až do vyčerpání zásob materiálu na skladech (příze, bavlny, viskózové střiže - tehdy nejběžnější válečné suroviny).
Likvidací i po zastavení činnosti "béček" byl pověřen bývalý národní správce firmy Reichel soudruh František Vávra, dosídlenec z Chrudimi, v té době předseda Akčního výboru národní fronty. Vzrůstem malý, ale jinak velmi platný občan města.
V Plesné tudíž zůstaly jen textilky Lehrman jako největší, Päsold jako anglický majetek s národní správou a firma Braun v Nádražní ulici. I zde byly pokusy národních správců, národních socialistů (u firmy Lehrman pana Zdrůbka, u Braunů pana Knittla), aby nedošlo ke znárodnění. Hlavně správce Zdrůbek dokonale využil jak svých politických známostí, tak i svého postavení k tomu, aby rozprodal a doslova zašantročil velikou část výrobních strojů, náhradních dílů a tolik potřebných stávkových jehel a platin. Všechno se stěhovalo do oblasti Kutné Hory, na Moravu i Slovensko! Ne o mnoho lepší situace byla u firmy Braun.
Až po znárodnění v únoru 1948 a vytvoření velikého textilního kombinátu Tosta Aš, továrny stávkového zboží, byl položen základ závodu 03 Tosta Plesná (v devadesátých letech přetransformována v akciovou společnost Teko Plesná, vyrábějící textilní zboží až do jejího zániku).
V Braunovce byl zřízen Oblastní sklad strojů pro celou ČSR. Budova firmy Päsold sloužila po znárodnění jako konfekční závod, aby v roce 1950 byla výroba pro malou efektivnost přestěhována do hlavního závodu. Na začátku rozdělili vedení na dva výrobní úseky, to je na prvovýrobu a konfekci. Od 1. ledna 1947 řídil přádelnu soudruh Jaroslav Podaný. Pletárnu, barevnu a konfekci soudruh Zdeněk Nálepa. Asi dva roky po odstěhování soudruha Zdeňka Nálepy bylo řízení celého závodu svěřeno prvnímu řediteli Jaroslavu Podanému.
Za zmínku stojí informace o firmě Päsold, ke které patřila ještě výborně prosperující přádelna bavlny v Libockém Dole s barevnou. Ta měla vynikající pověst díky vysoce kvalifikovanému odborníkovi-barvíři panu Ackermanovi. Jelikož jsem byl u Päsolda zaměstnán skoro tři roky (autorem zápisu v kronice je pan Miroslav Noska), ležela tíha likvidace Libockého Dolu na mých bedrech jako účetním základního závodu v Plesné.
Tehdejší ředitel přádelny a barevny pan Nebel i se svou paní Sylvií a dvěma dětmi zahynul při letecké katastrofě nad oceánem při letu do nového působiště firmy v Austrálii. Správou nad Libockým Dolem byl pověřen až do úplné likvidace soudruh Josef Walzel, předák z Náchoda, který dlouhá léta pracoval v Plesné jako vedoucí provozu bavlněné i vigoňové přádelny. Aby došlo k efektivnímu využití továrních objektů, byla v budově Braun po likvidaci skladu strojů zřízena provozovna národního podniku Eska v Chebu s výrobou některých součástek pro jízdní kola.
V budově Päsold pak vybudoval závod Stavokonstrukce v Lubech pobočku jako provozovnu výroby elektrorozvaděčů pro bytovky. Ke zkvalitnění výroby vystavěli vlastní lakovnu, vybudovali skladovací prostory na pozemcích závodu. Rovněž koželužna (Stanzerei), to je výroba kožené galanterie, sloužila po rekonstrukci jako sklad podniku Oděvy, aby později po rozsáhlé adaptaci přešla i s dalšími objekty koželužny Geipel do správy drůbežářského závodu. V Plesné tak i přes značný odpor obyvatel vyrostla první velkokapacitní drůbežárna v ČSSR.
Bývalá punčochárna Fischer sloužila několik let jako skladiště podniku Klenoty. Před několika lety převzal budovu jako skladiště hotových výrobků závod Stavokonstrukce. Značná část budov (Friedel, Bloss, Reichel a další drobnější, hlavně domácké výrobny) byla v průběhu let demolována jednak pro svůj velmi zchátralý stav a také jako uvolnění prostor pro další výstavbu.
V poválečných letech došlo i v Plesné k vlnám odsunů občanů německé národnosti a ke konfiskaci majetku. Do opuštěných domů se stěhovali první dosídlenci z vnitrozemí, demolovaly se továrny a staré domy. Národní správa stihla kromě řady továren také spořitelnu a záložnu, potravinářské a pekařské živnosti byly uzavřeny s okamžitou platností od 7. 11. 1945. Taktéž byly zlikvidovány všechny obchodní živnosti a obuvnické firmy.
Plesná měla po válce 461 popisných čísel, ještě do roku 1948 samostatné Šneky čítaly 173 domy včetně osady Brod, kde stálo 23 dřevěných domků. V roce 1947 byla zbourána celá osada Brod, která ležela nedaleko státních hranic. Za zlevněnou cenu bylo drobným uchazečům přiděleno 219 stavení, z toho osmnáct zemědělských usedlostí. Národní podnik Tosta získal 31 budov, třináct Jednotné zemědělské družstvo, 6 domů národní podnik Cremona, deset místní národní výbor, čtyři Československé státní dráhy a 187 domů Oblastní komunální podnik Plesná.

 

 

 

Obyvatelstvo

Podle německé obecní kroniky zde žilo v roce 1847 v osmdesáti dvou staveních 755 obyvatel německé národnosti. Koncem minulého století se jejich počet snížil na 600, počátkem století dvacátého zase vzrostl na 715 a už v roce 1921 klesl o celou stovku. Počet domů však vzrostl (90). Asi největší osídlení zažila obec za války, roku 1945 bylo zapsáno 803 Němců a tři Češi. Pozvolné vysidlování Němců a osidlování Čechy, Slováky a Rumuny v důsledku Benešových dekretů zde sehrálo hlavní roli. Zatímco v červnu 1946 bylo napočítáno 658 Němců a 18 Čechů, v září téhož roku to bylo o 461 Němců méně a o 34 Čechů a 120 Slováků více. O tři léta později vypadala situace následovně: 103 Rumuni, 78 Němců, 49 Čechů, 17 Slováků a osm volyňských Čechů. O rok starší úřední zpráva hovoří o osmdesáti Slovácích, sedmasedmdesáti Němcích a sedmdesáti dvou Češích.

 

 

 

Živnosti

S poválečným odsunem Němců úzce souvisela konfiskace majetku. Kromě o zabavených obytných domech, stodolách a pozemcích se v záznamech dovídáme o zrušených živnostech. Z toho lze soudit, kolik obyvatel se zde uživilo. Před válkou a během ní byly v naší obci čtyři hostince (čp. 4, 33, 66 a 68), čtyři pekařství (čp. 13, 30, 73 a 87), dvě řeznictví (čp. 45 a 66), tři koloniály (čp. 22, 77 a 80), dvě krejčovství (čp. 12 a 101), dva mlýny (čp. 13 a 14), dvě holičství (čp. 56 a 101), kovárna (čp. 67), obuvník (čp 100/23), papírna (čp. 14), továrna na pletený textil (čp. 86, později kravín), obchod s uhlím (čp. 64), mlékárna (čp. 94 - asi od roku 1947) a hasičská zbrojnice. Z toho je dnes v provozu pouze restaurace U Mlýna (čp. 66) a hasičárna (bývalé řeznictví čp. 66), v které je dodnes zachován hasičský vůz na koňský potah.

 

 

 

Lomnička

Obec Lomnička se v písemných pramenech objevuje poprvé v roce 1348 v souvislosti s prodejem Lubského újezdu. Založili ji nejspíše waldsassenští mniši při kolonizaci tohoto kraje. Potom její vývoj souvisel s Luby, Plesnou a hlavně Lesnou, k níž Lomnička patřila.
Ves se rozkládá mezi městy Luby a Plesnou, obklopena lesy. Je rozdělena potokem Rokytníkem (Rohrbachem) na dvě části: údolí kolem návsi a návrší u hřbitova (508 m n. m.). Ve smrčinských lesích, odkud potok přitéká, jsou rozsáhlé bažiny, nad kostelem směrem na Vackov se nachází Steinberg, za hřbitovem na opačné straně vsi je pískový lom (Sandflur; odtud Steingrub - Lomnička) a na východní straně při výjezdu na Nový Kostel se vyskytuje ložisko kaolinu.

 

 

 

Šneky, Vackov a Smrčina

V druhé polovině roku 1948 byla k Plesné přičleněna obec Šneky. Vznikl tak nový název této obce, a to "Plesná II s katastrálním územím Šneky". V té době měly obě části dohromady kolem 5000 obyvatel. Celá řada domů, zvláště ve staré čtvrti v Plesné a v Plesné II, byla ve zchátralém stavu a z bezpečnostních důvodů byla v letech 1946-1951 zbořena. K začlenění osad Lomničky, Vackova a Smrčiny pod správu města Plesné došlo v roce 1965.

 

 

 

Historické fragmenty dnes

Historické okamžiky života v obci nám dnes již pouze připomíná několik fragmentů. Dominantou je římskokatolický kostel, postavený roku 1883 při cestě do Vackova, dále obecní a na okraji cesty do Velkého Luhu židovský hřbitov. Tato dnes družstevníky z budovatelských let zničená památka měla podle záznamů Okresního archivu v Chebu pocházet z roku 1895, kdy zde byla založena židovská obec a postavena modlitebna.
V Lomničce ( Steingrub) se v březnu 1819 narodil Isaac Mayer Weiss. Původně jej vzdělával otec, Leo Weiss, ale brzy se ukázalo, že jde o hocha nesmírně nadaného, takže byl poslán do dalších škol. Od r. 1835 studoval ve slavné ješivě rabína Arona Kornfelda v Golčově Jeníkově a vzdělání formálně ukončil na univerzitách v Praze a pak i ve Vídni. Začal působit jako soukromý učitel v dnes zaniklé vsi Lučina (Grafenried) u Domažlic. V roce 1842, ve věku 23 let, jej rabínský tribunál bet din, složený ze tří významných a učených mužů (Solomon Judah Rappaport, Samuel Freund a Ephraim Loeb Teweles), uznal za hodného nosit titul rabbi. O dva roky později se rabbi Isaac Mayer Weiss oženil a na svět přišlo první dítě. Problémy, které měla židovská komunita v té době ve východní Evropě, vedly Weisse k tomu, aby se brzy začal ohlížet po zemi neomezených možností, Americe. Bylo to způsobeno možná i tím, že právě ve 40. letech působili v chudém pohraničí agenti, kteří tamní obyvatele přemlouvali k vystěhování do Ameriky, jež potřebovala nové osídlence.
Isaac Mayer Weiss s rodinou opustil Evropu na jaře 1846 a 27. července jeho loď přistála u amerických břehů v New Yorku. Hned nato si změnil jméno na Wise, tedy se zachováním původní výslovnosti, ale změnou ortografie. Začal svoje rabínské působení v Albany ve státě New York, ale s nevelký úspěchem. Wise byl reformátor, zavedl při bohoslužbě, kterou zkrátil, varhany a dovolil přístup žen na místa doposud vyhrazená pouze mužům. Některé změny tamní ortodoxní Židé neodmítli, ale Wise narazil při zdánlivě podružné věci. Svátek přijetí mladého hocha za muže, tzv. bar micvu chtěl nahradit pouhým konfirmačním obřadem. Když je 13letý hoch poprvé vyvolán ke čtení tóry v synagóze, znamená to pro rodinu velký svátek a na ten si nedali židovští občané Albany sáhnout. Wise byl nakonec nucen uchýlit se se svými přiznivci v r. 1854 do Cincinnaty v Ohiu, jež se mu stalo novým domovem. Tady jej přijali vlídně a zdá se, že právě zdejší bohatá, ale jinak ve víře spíše vlažnější komunita, mu umožnila takový kariérní růst. Wiseovo reformní pojetí jim bylo blízké, podporovali jej vlivem i penězi a právě díky tomu se význam místního rabína zvolna šířil po území celých Spojených států. Podpořily jej vlivné židovské finanční kruhy v New Yorku, Bostonu i jinde a úspěch se dostavil.
Rabín Isaac Mayer Weiss je ve Spojených státech nejznámějším českým Židem a paradoxně tak patří rodak z Lomničky k nejslavnějším reprezentantům české kultury a tradice v této zemi.
Desítky povalených a zarostlých náhrobků na židovském hřbitově V Lomničce však vypovídají, že tělesné schránky židovských obyvatel Lomničky, Skalné, Lubů, Nového Kostela a Velkého Luhu zde leží ještě déle, anebo byly místo nich na památku zasazeny samotné náhrobky. Několik jich je z let 1856-86; v těchto případech jde o zpopelněné ostatky, které byly do země uloženy pravděpodobně později.
Dalším historickým místem je obecná škola v domě čp. 52 (založena 1850), její budova je z roku 1877 a stojí v těsné blízkosti kostela (u cesty ke škole je smírčí kříž z roku 1490 - původně prý stál na křižovatce cest na návsi). Děti chodily do jednotřídky (asi 21 žáků), kde za sběr bylin, skla, papíru apod. dostávaly svačinu. V letech 1961-66 byla škola přestěhována do mateřské školy čp. 100 při cestě ke hřbitovu. Od roku 1966 jezdí děti do školy v Plesné.
Nejstarším stavením, které ještě někteří občané pamatují, byl zámek čp. 1. Šlo o prostou, obdélníkovou barokní budovu s klenbou, postavenou v letech 1720-25 pány Mulcovými z Valdova. Stála u bývalého dvora, donedávna hospodářského objektu státních statků. Zámek byl v roce 1968 zbořen.

 

 

 

Od sametové revoluce k dnešku

Dnes žije v Plesné kolem 2 070 obyvatel. V posledních letech došlo ve městě ke změně struktury v průmyslové výrobě. Textilní průmysl byl podstatně utlumen, zatímco velký rozvoj zaznamenalo odvětví dekorování porcelánu. V bývalé Tostě sídlí společnost zabývající se papírenskou výrobou. Továrna Elroz (dříve Stavokonstrukce) vyrábí elektrické rozvaděče a další kovovýrobky. Ve městě stále zůstává zemědělská společnost Farmy Plesná a drůbežárna Mavex. Další drobné podnikatelské subjekty se zabývají zpracováním dřeva, deratizací, kamenictvím, stavebnictvím, autoopravárenstvím, topenářskými a pokrývačskými pracemi atd.
Jsou zde několik dalších obchodů s potravinami, řeznictví, zelenina, kadeřnictví, krejčovství, elektroprodejna, drogerie, tabák. Stravovací a společensko-zábavní funkci plní čtyři restaurace, vinárna a pizzerie.
Ve městě se nachází základní, zvláštní a mateřská škola, kulturní dům s kinosálem a městská knihovna. Působí zde několik sportovních a společenských organizací, například TJ Jiskra, sbor dobrovolných hasičů, rybářský svaz, svaz zdravotně postižených občanů, svaz žen nebo svaz včelařů. Požární zbrojnice, školní tělocvična, kulturní dům a kostely jsou dějišti společenských akcí. Na náměstí jsou každoročně pořádány trhy u příležitosti Plesenského máje a Plesenského podzimu. Sportovci využívají travnaté fotbalové hřiště, cvičné hřiště, tělocvičnu a sjezdovku na kopci Bamberku.
Znovuotevření hraničního přechodu pro pěší a cyklisty navázalo nové partnerské vztahy se sousedním Bad Brambachem, převážně při společných kulturních a sportovních akcích.

Cesta Plesná - Bad Brambach

Stará vojenská cesta a cesta kupeckých karavan a konvojů doprovázejících významné osobnosti, která směřovala z Landwüstu, přes Rohrbach do Plesné, vedla také kolem Brambachu. Tzv. „Plesenská ulice“ („Fleißenerstraße“ na německé straně a ulice „Celní“ na české straně) byla (a i dnes ještě resp. opět je) lokálně významnou přímou spojnicí mezi Plesnou a Brambachem. Přesto, že tyto dvě obce ležely a leží na území různých panství nebo států, od nepaměti k sobě svým způsobem patřily. Nejpozoruhodnějším důkazem toho jsou církevní kontakty. Do roku 1834 patřila Plesná z hlediska náboženského pod evangelickou farnost Brambach. Tato skutečnost byla dokonce výslovně potvrzena Vestfálským (Münsterským) mírem ukončujícím v roce 1648 Třicetiletou válku, protože Plesná byla s výjimkou Ašska jedinou obcí v Českém království, která směla zůstat evangelická (protestantská). To však znamenalo, že plesenští občané museli chodit a jezdit na nedělní bohoslužby, křty, svatby, pohřby do Brambachu. Cesta, kterou k tomuto účelu využívali, je dnešní „Celní ulice“ (na německé straně Fleißener Straße). Kromě toho, že ji využívali k cestám do kostela, tvořila tato cesta přirozeně také spojovací dopravní komunikaci mezi Brambachem a Plesnou. Ať už to byla návštěva příbuzných nebo přátel, příjemné posezení v hospodě, vyřizování úkolů souvisejících se zemědělskou činností na druhé straně hranice, tato cesta, tato silnice, fungovala vždy jako nejdůležitější dopravní spojení.

Význam této silnice enormně rostl zejména v důsledku dalšího, především průmyslového, vývoje. Razantní rozvoj zaznamenala přeprava osob i zboží. Z tohoto důvodu byl mj. vybudován hraniční přechod a tento byl personálně velmi dobře obsazen. Výstavba větší celnice nedaleko hranice v roce 1928 význam tohoto spojení ještě zdůraznila. Tato silnice však neměla význam pouze jako přímé dopravní spojení mezi Brambachem a Plesnou. Důležitou roli hrála také geografická poloha.

Tranzitní doprava mezi Plesnou a Aší rolovala pouze po „Plesenské ulici“ přes Brambach. Císař Josef II. Nebyl v roce 1779 prvním, kdo využil tuto tranzitní cestu. Náhlý rozmach však přišel až v první polovině 20. století. Menší plesenské textilní firmy, které neměly vlastní barvírny, např. vozily své zboží („smotky“) k barvení do Aše a zpět. Soukromá doprava dosáhla vrcholu, hranice zde sice byla, ale vlastně hrála podřadnou roli. Hlavní roli hrály mezilidské vztahy spolu s provozně – technickým významem cesty. O významu osobní dopravy svědčilo také zavedení autobusové linky. Z Kraslic přes Luby pokračovala tato linka přes Plesnou a Bad Brambach do Aše. Přes Skalnou bylo zaručeno také spojení do Chebu. Jenom v Bad Brambachu měla tato linka pět zastávek! Čilý dopravní ruch s přepravou osob i zboží skončil po 2. světové válce vyhnáním velké části německého obyvatelstva a zajištěním hranice ostnatým drátem a přísným hraničním režimem.

To se změnilo až v 60. letech 20. století, kdy ostnatý drát postupně mizel. Znovu docházelo k setkáním oficiálních zástupců Bad Brambachu a Plesné, ale také spřátelených požárních sborů obou obcí. Spojnicí byla „Plesenská ulice“. Smutné, ale pravdivé je, že „Plesenskou ulici“ využily také sovětské tanky, které tudy směrovaly v roce 1968 k potlačení Pražského jara. Později byly na hraničním přechodu rozmístěny betonové protitankové zábrany. Silnice tak na mnohá léta ztratila svůj význam, čímž samozřejmě hodně utrpěla kvalita vozovky. Teprve po převratu v bývalé NDR a Sametové revoluci v bývalé ČSSR se začala prát její nová kapitola. V dnešní době zaujímá „Plesenská ulice“ zase pomaloučku svou pozici. V Evropě bez hranic se znovu opět sbližují i obce Bad Brambach a Plesná, což je podmíněno čilou osobní dopravou mezi oběma obcemi. A ta vede po ulicích Celní – Fleißener Straße.